Je to za mnou

Tak, a je to všechno konečne za mnou. A proč to píšu až teď, v půlce listopadu? No, dostanu se k tomu, ale vezmu to tak nějak "ze začátku".

Ještě v USA jsem se domlouval s ředitelem, že bych chtěl pokračovat dál s mojí třídou. Většina výměnných studentů po návratu pokračuje tam, kde přestali před odjezdem - buď se jim nechce učit a nebo jim to ředitel nepovolí vůbec. Já mám celkem štěstí, že ředitel na mé je celkem aktivní a přejícný (Ačkoliv si to něktěří lidé ve škole nemyslí, já v tom budu utvrzený dál) a tak mi povolil postup za podmínky, že složím rozdílové zkoušky.

Skládat zkoušku jsem musel ze všech 14-ti předmětů, a to abych byl hotový do 30. září.  Co k tomu říct? Jde to, ale nebyly to zrovna nejlepší prázdniny. Dostal normální vysvědčení, takže teď to vypadá, jako bych normálně chodil druhák se svou třídou.

Dobře, to je konec září, tak proč až teď? Ještě jsem "splácel" dluh. Z USA jsem si posílal balíky, a to za pět minut dvanáct.  V den odletu jsem posílal první, dvacetikilový. Při placení mi nefungovala platební karta, takže část zaplatila host-mum. Druhý balík jsem ani nestihl poslat, protože jsem podcenil množství věcí, které povezu (no, nebo spíš přecenil velikost balíku :D ). Mám pocit, že jsem o tom už psal dřív, takže detaily přeskočím a začnu s důležitou otázkou - jak poslat do USA ~$150?

Odpověd se zdá lehká, ale... né zas tak :D Nejsnažším řešením by bylo poslat částku z účtu na účet. To se host-rodině ovšem nelíbilo, že prý je to nebezpečné. Jak, to jsem se nikdy nedozvěděl, ale když mi číslo účtu prostě dát nechtěli, tak jsem tuto variantu zavrhl. Pojďme dál. Poslat poštou! Že by? ... .... taky ne. Cestovní šeky u nás nemají (snad leda ve Zlíně nebo Brně v bance) a stejně není jisté, zda-li by to US banka proplatila. Držme se dál pošty. Co takhle poslat hotovost? .. ... .. ne. V normálním dopise by to poslal snad jen blázen, jelikož často psaní došla otevřená. Naštěstí pošta vede službu "Cenné psaní" - psaní, které je ale pojištěné. Takže jestli to pošta ztratí, dostanete pojištěnou částku zpět. Co čert nechtěl - do USA se cenné psaní poslat nedá. Jedině cenný balík. Dobrá, cenný balík by stál asi 400,-. V hlavě mně padaly i návrhy typu "objednat na internetu Costco kupón, zaplatit to kartou a nechat jim to poslat" či "to samé v bledě modrém, akorát pro jakkýkoliv jiný obchod, kde alespoň občas nakupovali". Když v tom jsem se začal zajímat více o Western Union. Službu snad nemusím představovat, a pokud ano, jistě si to najdete na tetě Wikipedii či tak něco. Jednoduše, jde o posílání peněz do zahraničí. Ohromná výhoda je rychlost dodání (za pět minut od podání v místě X si příjemce vyzvedne peníze v místě Y). Další velká výhoda je opravdu velké zastoupení poboček. V Hamiltonu jsou snad tři nebo čtyři, no a u nás službu poskytuje téměř každá pošta. Na internetu jsem si zjistil, že poplatek za poslání (přece to nebude zadarmo, že?) je 550,-. Balík vychází tedy příznivěji, prostě si ty dva týdny počkají. Když jsem si na poště bral celní prohlášku, zašel jsem si i na WU přepážku (Když už tam jsem, co bych se nezeptal). Tak prý poplatek by byl 350,-! Žůžo, kašlu na balík a navíc to bude mnohem spolehlivější (představa, že páčím z České pošty prachy za ztracený balík stačila k rozhodnutí více než výborně). Takže šup tiskopis, šup peníze, a šup na poštu. Jelikož paní za přepážkou nezná z nějakých záhadných důvodů kurz převodu a na internetu jsem jej taky nenašel (no, né že bych hledal nějak extra do hloubky) tak jsem si tipl že 3500,- by mohlo splnit částku, kterou chci poslat. Bylo to nakonec o něco více, ale ne o moc. No a hádejte co, mamka mě ještě poslala na chleba, dala mi dvacetikorunu, a já šel na poštu. Dojdu tam i s vyplněným tiskopisem, hodím prachy do okýnka, když v tom mi paní sděli že: "Poplatek je 550 korun". Vytřeštil jsem na ni oči, že co jako, a začal v duchu litovat, že jsem někdy věřil nějaké pošťačce (hlavně když Vám řekne, že to bude stát míň). Začal jsem tam teda solit další prachy, dokonce i dvoukoruny z těch nejzazších koutů peněženky. Měl jsem platit 4050,-. Hádejte, kolik jsem měl u sebe? 4049,-! A to si nedělám prdel, protože mně do smíchu moc nebylo. No nic, skočil jsem si ještě do banky a vybral si, takže nakonec jsem všechno zvládl bez újmy. Ponaučení pro Vás? Posílejte balíky tak, abyste nemuseli posílat nikam žádné peníze :D


Tak, to máme půlku září. Ten zbytek? Nebudu kecat, jsem líný. Prostě se mi nechce. Vám by se taky nechtělo. Na článek o graduaci taky asi už kašlu, i když je z části rozepsaný v konceptech.

Budu sem psát dál? Těžko říct. Musel bych mít o čem a taky bych musel zaujmout. Uvidím, třeba se to povede a neumře to tu nadobro.

Čeští imigranti v USA

Vždycky se ve školách (jak v českých tak v amerických) učí, jak do USA imigrovalo plno lidí, odkud byli, jejich problémy, atd atd. Kolik jich ale opravdu za život potkáte? Já jsem se pochopitelně před odjezdem do USA těšil, že nějaké potkám (hlavně ty z Česka) a popovídám si s nimi. Kromě jedné holky ve škole, která měla české prarodiče (a tedy i maminku, ta ale prej česky nemluvila) jsem jinak nikoho od nás nepotkal. Alespoň ne v Montaně.


Nakonec jsem se ale přece dočkal. Když ne v MT, tak aspoň na cestě domů, v Seattlu. Tam bydlí rodinný přítel, který je nějak příbuzný s rodinou od sestřenice či tak nějak - pochází ze Slovenska, ještě za komunistů odtamtud utekl. Neznám přesný poměr, ale i před tím jsem ho znal osobně. I moji rodiče u něj strávili jejich dovolenou v USA před deseti lety. Tak jsem se jej zeptal, jestli u něj můžu strávit víkend, vidět město, a pak jet domů.

10. června jsem se za ním vydal - vyzvedl mě na letišti a takové ty záležitosti. A že večer půjdem na Grilovačku. To jsem ale nečekal, že to tam bude samý Čech! Nevím, jak je ta jejich komunita velká, ale na té grilovačce nás bylo i tak dost.

Tak za prvé, Češi tam drží víceméně spolu - dokonce se i berou mezi sebou. Jen jeden měl americkou manželku, ale ta tam nebyla. Na druhou stranu, nemají moc dětí. Jedí pouze evropská jídla - nakupují v potravinách, které vlastní převážně Rusáci. Takže mají normální, dobrý, ruský (jak český) chleba, výborné klobásky a salámy, a vůbec jen všechno na co si vzpomenete. To vám pak na stole přistane řízek, po něm chlebíčky,k tomu Plzeň (já si dal pochopitelně Coca Colu... i kofola se prej dá sehnat, ale blbě :) ) a vy jen jíte jak můžete, protože po roce je to opravdu NĚCO. A vůbec vás pak nesere, že na vás lidi ráno na letišti čumí, jak do sebe cpete už pátý řízek s chlebem v řadě a na to si dáte ještě nějaký dobrý zákusek.

Řízky si tam berou všude. Prostě jak u nás - jedu na výlet, nabalím si řízky (a chlebíčky). A takový tataráček na topince... Dobře, s jídlem jsem už skončil.

Oni se třeba i žení/vdáváji jen kvůli získání občanství. Dřív se prý vždycky domluvili s nějakým Američanem/kou, dneska už se to prý děje i mezy Čechy. Pak se klidně rozvedou a jako by se nic nestalo.

Docela se na nich podepsala angličtina. Ta větná spojení, co tam oni vymýšlí, to je občas fakt něco. (A za ty plejty ho čardžovali pět baků.) Dolar (buck) je bak, palec je inč, stopa je fít, míle je majle. Ono to nakonec dáva smysl, ale stejně je to strašně divné - dívat jak komolí Češtinu - ale divit se jim po těch dvaceti letech už nikdo nemůže. A nerozumí jim ani Čech, ani Američan. Jedině Čech, který mluví anglicky. Když nepletou dohromady slova v jedné větě, pletou věty v jednom vyprávění. To když česká věta střída tu v angličtině, je to ještě horší. Na druhou stranu, když pak na mě mluvili v Česku jenom česky, taky jsem byl zmatený :D Nikdy bych nečekal, že si budu překládat z angličtiny do češtiny (to spíš ty jednodušší fráze a samotná slovíčka - naštěstí to po týdnu zmizí).

(A že se dívají vesměs na české a slovenské televizní kanály online, o tom taky netřeba hovořit)

Líbí se jim tam, a většina se domů vracet nechce. Vydělávají lepší peníze než u nás, a o to jde nejspíš nejvíc. I když všichni říkají, že už to není to, co to bývalo.

Bohužel nemám ani jednu fotku.

A jak jinak doma? Nic se tu nezměnilo... Já se taky moc nezměnil, ale přijdě mně, že na svět se dívám trošku jinak (To by se asi dalo rozvést do samostatného článku). Rozhodně toho nelituju, myslím, že kdybych nejel, hodně bych ztratil. A vůbec, závidím těm, kteří jednou příští rok, hned bych jel znova :)

Cesta domů

Tak už jsem konečně (mno už delší dobu) doma. Cesta nebyla zas tak moc spešl, ale chci o tom stejně napsat. Cesta vypadala nějak takto: Missoula -> Seattle/Tacoma (s víkendovou zastávkou) -> Paříž -> Praha

Před cestou na letiště jsem se snažil poslat balík s věcma domů, navážili 45 liber a naúčtovali 170 dolarů. Nechtělo mi to vzít platební kartu, takže jsem dal 70USD v hotovosti a 100 zaplatila matka. Ooops :D (A to mi ještě posílají jeden balík – který byl za další kilečko)

Když jsme 10. června přijeli na letiště v Missoule, nebylo mi vůbec dobře. Byl jsem unavený, nervózní a kdovícoještě. Za kufr chtěli dalších extra $20 (jakože nějaká taxa) a letadlo mělo 40 minut zpozdění. Naštěstí nadváhu jsem neměl. Kromě host rodiny za mnou přijeli i kamarádi se kterýma jsem strávil celý rok – udělali mi fakt radost a doufám, že je ještě někdy uvidím. Když jsem uviděl přistát letadlo, kterým jsem později letěl, bylo mi ještě divněji...

Na letišti v Missoule

Let byl v pohodě, stejně jsem zase půlku prospal (a úplně stejně jako před rokem jsem zase seděl vedle vrtule - to byl kravál a stejně jsem spal). V Seattlu jsem zůstal přes víkend, ale to teď přeskočím, a posunu se na 13. červen na 09.00 ráno. To jsem byl vyložen na letišti na konečnou cestu domů. Air France kiosek otevíral až v deset, takže jsem volal do Montany nebo se díval na devčata, která odbavovala pro Hawaiian Air. Mmm :D . Navíc se mi vybil Kindle, takže z čtení bylo taky hovno.

Až teda otevřeli i ten AF kiosek, šel jsem tam, že se odbavím. Dám tam kufr, usměju se abych předešel placení za nadváhu a čekám, kolik to teda váží. 23,2kg! To mi uznala. Pak došlo i na vážení příručního zavazadla. I s batohem. No to jsem se začal podruhé v životě fakt modlit (poprvé, když jsem se to všechno snažil do toho kufru narvat). 15,6 kg! Limit byl 12kg a já začal přemýšlet co mám jako do prdele dělat. Pak jsem si vzpomněl, že v batohu mám Coca Colu a řízky z chlebem, které jsem dostal na cestu (článek o těch imigrantech přijde :D). Po tom to bylo asi 13 kg, tak to že prej už jo. Řízky! :(

Kontrolou jsem prošel v pohodě... Jak jsem později zjistil, až moc v pohodě. Letadlo letělo asi v 13.50, tak jsem se zas nudil a měl hovno co dělat. Asi dvakrát jsem při chození dokola slyšel Češtinu.

Let do Paříže v pohodě, trošku jsem si pospal. Nad Británíí jsem zjistil, že jsem zapomněl odevzdat

kartičku I94. Výborně, už jsem si říkal, že všechno jde až moc v pohodě. Po tom celém desetihodinovém letu jsem byl víc než nažhavený na Francii a to jejich báječné Paris CDG airport, na kterém je vždy všechno výtečně zorganizované. Aby mi to nebylo líto, oběhl jsem si ho celé, abych sehnal pomoc s tou kartičkou. Nikdo mi (samozřejmě) nepomohl, tak jsem se na to vysral, a šel čekat na letadlo do Prahy. To mělo letěl v 11am , boarding začal už v 10.20.  Nahnali nás do autobusu, který nás měl dovézt k letadlu. Jen tato cesta trvala asi 15 minut,ke konci jsem si už fakt říkal, že nás vydrbali s letadlem a do Prahy pojedem po silnici. Aspoň jsem viděl celé letiště z venku. Let do Prahy jsem zas úplně celý prospal. Probudil jsem se až nad Prahou. Hezké je, že na letišti mají na hangáru velký plakát „Welcome to the Czech Republic“, takže to všichni z letadla vidí. Když už jsem si vzal kufr, ještě mě čekala celnice. Když ten chlápek viděl, že táhnu tunu krámů, zeptal se mě, odkud letím. Já jsem říkal z Paříže a kufr (který jsem blbě nastavil tou letištní cedulkou přímo na něj) říkal odněkud přes Paříž. Nakonec jsem to ukecal, i když jsem tam měl narvanou elektroniku a dokonce i cigarety (které jsem koupil na letišti v SeaTacu pro strýce). Pak jsem jel domů...

(To, že auta jsou tu strasně směšně malá a je tu provoz jak prase, o tom se radši ani nezmiňuju …)

Jedu domu

Clanek o graduaci a co jsem vsechno delal na konci roku si necham na pozdeji, pokud vubec. No, co je podstatne, ze zitra konecne letim domu. Vikend jsem stravil u znameho v Seattlu (a potkal mnoho ceskych imigrantu - hooodne zajimava zkusenost, o tom musim napsat taky), ale vsechno ma svuj konec, a tak i ja se vydavam domu. Nastesti me to pekne vyslo jako stop over na ceste domu, takze let z Missouly do Seattlu uz mam za sebou, ted uz se jen vratit na letiste a v 13.50 pacifickeho casu odletet s Air France AF309 do Parize a tam si pockat asi dve a pul hodky, kde v 09.55 poleti dalsi letadlo do Prahy. Tak se uvidi. Priste az v Cesku.

Senior Trip

Senior trip prisel rychleji, nez bych cekal. Cely skolni rok utekl rychleji, nez bych cekal. To je ale jedno, ted chci napsat neco k tomu vyletu. Asi dva mesice zpet se delala hlaseni, aby vsichni Seniori prisli na meeting a domluvili se, kam se pojede na vylet. Hadejte kolik lidi prislo - nikdo. Takze nikdo moc nevedel kam se pojedete, az se rozhodlo, ze pojedem do vodniho parku Triple Play v Couer D'Alene, Idaho. I kdyz jsem oficialne junior (jak jsem na to zjistil, skoa na to ted uz uplne sere, aneb delej si co chces), hezky jsem se zeptal, jestli bych nemohl jet taky. Pochopitelne, ze jsem jet mohl. Cely vylet stal $29 plus prachy na jidlo po ceste.

V pondeli rano v 7.30 jsme se sesli pred skolou, asi 50 senioru (z celkovych 150?) plus tri ucitele a ridic. Do Coeur D'Alene je to 210 mil a meli jsme jet kolem 4 hodin. Samozrejme vsem se muselo chcat kazdou hodinu, tak se to trosku protahlo. Za Missoulou zacla pekna scenerie, hory a lesy. Prvni chcaci zastavka byla nejdelsi, protoze ucitelum trvalo deset minut nez nas spocitali. Meli trosku neporadek v seznamu jmen, nastesti to nakonec vyresili a mohli jsme pokracovat. Chvili jsem i spal, dokud me neprobudila rozbita dalnice. To jsem si pripadal jak v Cesku, jediny rozdil byl v tom, ze to zrovna fakt spravovali. Aby cesta nebyla dlouha uz dost, Interstate 90 z Montany do Idaho vede pres Lookout Pass (prusmyk), ktery je asi 1436 nad morem.Dostat se nahoru to davalo asi 500m prevyseni. Asi si rikate proc o tom asi pisu. No, usek asi 25 mil jsme jeli asi 25 mil za hodinu. Neni se cemu divit, vyvezt 50 tlustych Americanu tak vysoko neni sranda. Nastesti jsme meli hodinu k dobru, kvuli prekroceni casoveho pasma. Cestou dolu jeste nekdo stehoval cely dum po dalnici, takze se to zas protahlo.

    Po prijezdu do Triple Play jsem se snazil marne najit nejakou prevlekarnu se sprchama, neco co by normalni clovek ocekaval. Nakonec jsem neco nasel, nastesti. Sprcha byla uprostred hlavni haly- doslova fakt uprostred - jeste doted to nechapu, skoda ze nemam fotku. Na Ameriku jsem cekal trochu neco vic vzrusujiciho, precejenom tri tobogany nejsou nic moc. Navic na obed nam dali pizzu zadarmo a ja sezral 6 kousku (trojuhelnicku) a tak me bylo blbe.

 Cely den utekl driv, nez bych chtel. Po uzasnych toboganem jsem jeste sel hrat Lasertag. To me poradne zvedlo naladu, protoze s nama hrala i jedna exchange studentka z Ekvadoru, ktera jen behala uprostred a vsichni po ni strileli :D:D Nakonec nas vysadili nekde na parkovisti s cilem najit misto k veceri, kazdy sel jinam, ja zvolil Burger King.

   Cesta zpet byla opet dlouha, ale urcite to stalo za to. Nebyl to Disneyland nebo Mall of America, ale na to v jake casti US jsem, to nebylo spatne.

Track and Field

Zacalo "jaro" a jarni sporty spolu s tim.No,  o zacatku jara by se teda dalo diskutovat, takhle to tu vypadalo asi ctyri dny zpet.

Po tom, co Speech&Debate skoncilo, jsem mel trochu casu o vikendech. Zadne vstavani, zadne trenovani argumentu a tak podobne. Asi za mesic bylo hlaseni, ze pokud uvazujeme o jarnich sportech, mame prijit na nejaky Spring sports meeting. Jelikoz to mela byt podle host-otce ztrata casu, tak jsem tam nesel (a kdovi jestli tam vubec nekdo sel).
Vikend pred prvnim treninkem jsem si koupil spikes (=boty s hrotama), par tricek a kratasu. Tehdy jsem udelal tu chybu, ze jsem si nekoupil vic teplaku a mikin. Viz predchozi foto. Tesil jsem se, ze se zas zacnu hybat, krome Weight Lifting class tady nedelam nic moc. Moje lekarska prohlidka ze zacatku skolniho roku je nastesti porad platna, takze jsem nemel ani moc papirovani.
Prvni treninkovy den pocasi nebylo zrovna nejlepsi, ale taky ze jsme meli byt jen v telocvicne, poslouchat nejake info, jak se neflakat a tak podobne. To ale trvalo asi jen pul hodiny, pak jsme se zapsali na "events" (co chceme delat), ja se zapsal na 100m a 200m (ono je to stejne jedno, protoze muzeme zavodit v cem chceme) a pak jsme sli ven trenovat sprinty. Asi po tydnu jsme konecne sli na stadion. Jak prijemne bylo zjisteni, ze stadion (a uprostred fotbalove hriste) je plne hoven! Asi ze srncu nebo tak neco, nicmene zdroj nedela na prilnavosti na boty zadny rozdil. Bezecka draha je sice bez hoven, ale zase za hovno stoji. Vsichni okolo maji gumove trate, jen my mame neco jak antuku, ci co. Protoze jezdime kazdy ctvrtek do vedlejsiho mestecka na jejich track.

Uz mam za sebou i par zavodu. Prvni zavod, v Corvallis,  rano mrzlo, ale jinak to slo. Jelikoz byl Prom, 200m Dash jsem vypustil a jel domu.Stovku jsem mel za 12.53 Druhy zavod, ve Frenchtownu, chcalo a foukal studeny vitr. Takze jsme byli usidelni v autobude a meli jsme chodit zavodit z autobusu. Asi deset minut pred 100m dash (prvni bezecka disciplina kterou beham) zacalo chcat jeste vic a k tomu se pridal studeny vitr, tak to zrusili uplne. Takze jsem byl akorat promoceny od pasu dolu (dikybohu za ty bundy co nam dali), mel jsem boty cele od bahna a vubec jsem si nezabehal. Posledni zavod, ktery byl ve ctvrtek, zase v Corvallis, uz byl lepsi. Bezel jsem vsechno, co jsem mel, akorat zas byla zima jak v Rusku (asi zacnu rikat zima jak v Montane) a my trceli zas cely den venku. 100m jsem zabehl za 12.23s a 200m za 25.68s. Snad to pujde jeste dolu, pristi tyden v utery jedem do Frenchtownu - a snad s nama to pocasi zase nevydrbe.

Co je taky na hovno, ze se to fakt tahne pres cely den. Takze dohromady bezim 40 sekund, ale trcim tam cely den. Muzu se divat na ostatni jak skakaji, ale to je taky nuda.

Posledne jsem zaca trenovat Pole Vault (=Skok o tyci), je to fakt parada, jako kolotoc, pokazde kdyz skacu. Preskocim ale sotva metr a pul, takze zavodit si netroufam.

Jo a abych se nezapomnel pochlubit, na ctvrletni vysvedceni jsem dostal vsechno za A.

Prom

Tak konecne nastal den 26. brezna, a ja jsem se mohl vydat na Prom Dance. Aby sobota ale nebyla kratka, nebylo to vsecho. V tu dobu jsem mel za sebou uz dva tydny Track and Field. Treninky fakt stoji za to, nohy mne boli kazdy den. Proc o tom ale mluvim. V sobotu rano byl prvni meet v Corvallis (to je nastesti asi jen 4 mile daleko). Byl jsem prihlasen na 100m a 200m sprint, ale 200m jsem vypustil, protoze host-dad mne a moji host-sestru vyzvedaval kolem dvanacte hodiny. Track and Field si ale zaslouzi vlastni clanek, takze to ted preskocim.
 Asi tak try tydny zpet jsem se zeptal jedne kamaradky Whitney ze Speech and Debate tymu jestli by se mnou nechtela jit na Prom. Chtela, a proto pisu tento clanek :D  Par dni zpet jsem konecne dostal tux a pak jsem koupil listek - na kterem jsem usetril 15$, protoze prvni den prodeje byla sleva 5$ a ja jsem se jeste pekne zeptal, jestli muzu jit jako senior (kteri maji listky zdarma). Nesel jsem ale sam, bylo nas asi sest lidi ve skupine. Moje host mum se nabidla, ze udela veceri a tak jsme se vsichni sesli v 7 u nas doma. Jeste predtim, po te co jsem si zdrimnul po zavodech (taky tady porad jenom spim nebo delam domaci ukoly) jsem se navlekl do obleku (a to by si taky zaslouzilo vlastni clanek - ale aspon jsem tim zabil cas, ktery jsem mel navic, a ze ho bylo) a pak jsem jel vyzvednout Whitney. K jejimu domu jsme prijeli trosku brzy, a ja nevedel jestli mam pockat nebo ne, tak jsem proste vlezl do baraku a bylo. Pochopitelne, ze mela doma kamaradky a vsechny na me cumely, takze zprvu jsem si myslel, ze mam oblek naruby, nebo co. Pote jsme se konecne mohli vydat na veceri - zpet domu.
 Jak jsem jiz psal, vsichni jsme se sesli asi v sedm, host mum naservirovala salat, testoviny a desert. Vsem to chutnalo, pak jsme udelali nejake skupinove foto a byli jsme pripraveni vyrazit. Nakonec jsme vzali i moji host-sister, protoze jeden listek byl volny. Hned po prijezdu jsem si nechal udelat fotku od fotografa (kterou sem pak hodim, az ji budu mit), tancilo se, nejak v pulce se volil princ/princezna a kral/kralovna. Konec byl asi ve 12.

Whitney a ja

Cela skupina

Ja, Jessica a Meghan