Cesta domů

Tak už jsem konečně (mno už delší dobu) doma. Cesta nebyla zas tak moc spešl, ale chci o tom stejně napsat. Cesta vypadala nějak takto: Missoula -> Seattle/Tacoma (s víkendovou zastávkou) -> Paříž -> Praha

Před cestou na letiště jsem se snažil poslat balík s věcma domů, navážili 45 liber a naúčtovali 170 dolarů. Nechtělo mi to vzít platební kartu, takže jsem dal 70USD v hotovosti a 100 zaplatila matka. Ooops :D (A to mi ještě posílají jeden balík – který byl za další kilečko)

Když jsme 10. června přijeli na letiště v Missoule, nebylo mi vůbec dobře. Byl jsem unavený, nervózní a kdovícoještě. Za kufr chtěli dalších extra $20 (jakože nějaká taxa) a letadlo mělo 40 minut zpozdění. Naštěstí nadváhu jsem neměl. Kromě host rodiny za mnou přijeli i kamarádi se kterýma jsem strávil celý rok – udělali mi fakt radost a doufám, že je ještě někdy uvidím. Když jsem uviděl přistát letadlo, kterým jsem později letěl, bylo mi ještě divněji...

Na letišti v Missoule

Let byl v pohodě, stejně jsem zase půlku prospal (a úplně stejně jako před rokem jsem zase seděl vedle vrtule - to byl kravál a stejně jsem spal). V Seattlu jsem zůstal přes víkend, ale to teď přeskočím, a posunu se na 13. červen na 09.00 ráno. To jsem byl vyložen na letišti na konečnou cestu domů. Air France kiosek otevíral až v deset, takže jsem volal do Montany nebo se díval na devčata, která odbavovala pro Hawaiian Air. Mmm :D . Navíc se mi vybil Kindle, takže z čtení bylo taky hovno.

Až teda otevřeli i ten AF kiosek, šel jsem tam, že se odbavím. Dám tam kufr, usměju se abych předešel placení za nadváhu a čekám, kolik to teda váží. 23,2kg! To mi uznala. Pak došlo i na vážení příručního zavazadla. I s batohem. No to jsem se začal podruhé v životě fakt modlit (poprvé, když jsem se to všechno snažil do toho kufru narvat). 15,6 kg! Limit byl 12kg a já začal přemýšlet co mám jako do prdele dělat. Pak jsem si vzpomněl, že v batohu mám Coca Colu a řízky z chlebem, které jsem dostal na cestu (článek o těch imigrantech přijde :D). Po tom to bylo asi 13 kg, tak to že prej už jo. Řízky! :(

Kontrolou jsem prošel v pohodě... Jak jsem později zjistil, až moc v pohodě. Letadlo letělo asi v 13.50, tak jsem se zas nudil a měl hovno co dělat. Asi dvakrát jsem při chození dokola slyšel Češtinu.

Let do Paříže v pohodě, trošku jsem si pospal. Nad Británíí jsem zjistil, že jsem zapomněl odevzdat

kartičku I94. Výborně, už jsem si říkal, že všechno jde až moc v pohodě. Po tom celém desetihodinovém letu jsem byl víc než nažhavený na Francii a to jejich báječné Paris CDG airport, na kterém je vždy všechno výtečně zorganizované. Aby mi to nebylo líto, oběhl jsem si ho celé, abych sehnal pomoc s tou kartičkou. Nikdo mi (samozřejmě) nepomohl, tak jsem se na to vysral, a šel čekat na letadlo do Prahy. To mělo letěl v 11am , boarding začal už v 10.20.  Nahnali nás do autobusu, který nás měl dovézt k letadlu. Jen tato cesta trvala asi 15 minut,ke konci jsem si už fakt říkal, že nás vydrbali s letadlem a do Prahy pojedem po silnici. Aspoň jsem viděl celé letiště z venku. Let do Prahy jsem zas úplně celý prospal. Probudil jsem se až nad Prahou. Hezké je, že na letišti mají na hangáru velký plakát „Welcome to the Czech Republic“, takže to všichni z letadla vidí. Když už jsem si vzal kufr, ještě mě čekala celnice. Když ten chlápek viděl, že táhnu tunu krámů, zeptal se mě, odkud letím. Já jsem říkal z Paříže a kufr (který jsem blbě nastavil tou letištní cedulkou přímo na něj) říkal odněkud přes Paříž. Nakonec jsem to ukecal, i když jsem tam měl narvanou elektroniku a dokonce i cigarety (které jsem koupil na letišti v SeaTacu pro strýce). Pak jsem jel domů...

(To, že auta jsou tu strasně směšně malá a je tu provoz jak prase, o tom se radši ani nezmiňuju …)