neděle 10. července 2011

Čeští imigranti v USA

Vždycky se ve školách (jak v českých tak v amerických) učí, jak do USA imigrovalo plno lidí, odkud byli, jejich problémy, atd atd. Kolik jich ale opravdu za život potkáte? Já jsem se pochopitelně před odjezdem do USA těšil, že nějaké potkám (hlavně ty z Česka) a popovídám si s nimi. Kromě jedné holky ve škole, která měla české prarodiče (a tedy i maminku, ta ale prej česky nemluvila) jsem jinak nikoho od nás nepotkal. Alespoň ne v Montaně.


Nakonec jsem se ale přece dočkal. Když ne v MT, tak aspoň na cestě domů, v Seattlu. Tam bydlí rodinný přítel, který je nějak příbuzný s rodinou od sestřenice či tak nějak - pochází ze Slovenska, ještě za komunistů odtamtud utekl. Neznám přesný poměr, ale i před tím jsem ho znal osobně. I moji rodiče u něj strávili jejich dovolenou v USA před deseti lety. Tak jsem se jej zeptal, jestli u něj můžu strávit víkend, vidět město, a pak jet domů.

10. června jsem se za ním vydal - vyzvedl mě na letišti a takové ty záležitosti. A že večer půjdem na Grilovačku. To jsem ale nečekal, že to tam bude samý Čech! Nevím, jak je ta jejich komunita velká, ale na té grilovačce nás bylo i tak dost.

Tak za prvé, Češi tam drží víceméně spolu - dokonce se i berou mezi sebou. Jen jeden měl americkou manželku, ale ta tam nebyla. Na druhou stranu, nemají moc dětí. Jedí pouze evropská jídla - nakupují v potravinách, které vlastní převážně Rusáci. Takže mají normální, dobrý, ruský (jak český) chleba, výborné klobásky a salámy, a vůbec jen všechno na co si vzpomenete. To vám pak na stole přistane řízek, po něm chlebíčky,k tomu Plzeň (já si dal pochopitelně Coca Colu... i kofola se prej dá sehnat, ale blbě :) ) a vy jen jíte jak můžete, protože po roce je to opravdu NĚCO. A vůbec vás pak nesere, že na vás lidi ráno na letišti čumí, jak do sebe cpete už pátý řízek s chlebem v řadě a na to si dáte ještě nějaký dobrý zákusek.

Řízky si tam berou všude. Prostě jak u nás - jedu na výlet, nabalím si řízky (a chlebíčky). A takový tataráček na topince... Dobře, s jídlem jsem už skončil.

Oni se třeba i žení/vdáváji jen kvůli získání občanství. Dřív se prý vždycky domluvili s nějakým Američanem/kou, dneska už se to prý děje i mezy Čechy. Pak se klidně rozvedou a jako by se nic nestalo.

Docela se na nich podepsala angličtina. Ta větná spojení, co tam oni vymýšlí, to je občas fakt něco. (A za ty plejty ho čardžovali pět baků.) Dolar (buck) je bak, palec je inč, stopa je fít, míle je majle. Ono to nakonec dáva smysl, ale stejně je to strašně divné - dívat jak komolí Češtinu - ale divit se jim po těch dvaceti letech už nikdo nemůže. A nerozumí jim ani Čech, ani Američan. Jedině Čech, který mluví anglicky. Když nepletou dohromady slova v jedné větě, pletou věty v jednom vyprávění. To když česká věta střída tu v angličtině, je to ještě horší. Na druhou stranu, když pak na mě mluvili v Česku jenom česky, taky jsem byl zmatený :D Nikdy bych nečekal, že si budu překládat z angličtiny do češtiny (to spíš ty jednodušší fráze a samotná slovíčka - naštěstí to po týdnu zmizí).

(A že se dívají vesměs na české a slovenské televizní kanály online, o tom taky netřeba hovořit)

Líbí se jim tam, a většina se domů vracet nechce. Vydělávají lepší peníze než u nás, a o to jde nejspíš nejvíc. I když všichni říkají, že už to není to, co to bývalo.

Bohužel nemám ani jednu fotku.

A jak jinak doma? Nic se tu nezměnilo... Já se taky moc nezměnil, ale přijdě mně, že na svět se dívám trošku jinak (To by se asi dalo rozvést do samostatného článku). Rozhodně toho nelituju, myslím, že kdybych nejel, hodně bych ztratil. A vůbec, závidím těm, kteří jednou příští rok, hned bych jel znova :)

čtvrtek 7. července 2011

Cesta domů

Tak už jsem konečně (mno už delší dobu) doma. Cesta nebyla zas tak moc spešl, ale chci o tom stejně napsat. Cesta vypadala nějak takto: Missoula -> Seattle/Tacoma (s víkendovou zastávkou) -> Paříž -> Praha

Před cestou na letiště jsem se snažil poslat balík s věcma domů, navážili 45 liber a naúčtovali 170 dolarů. Nechtělo mi to vzít platební kartu, takže jsem dal 70USD v hotovosti a 100 zaplatila matka. Ooops :D (A to mi ještě posílají jeden balík – který byl za další kilečko)

Když jsme 10. června přijeli na letiště v Missoule, nebylo mi vůbec dobře. Byl jsem unavený, nervózní a kdovícoještě. Za kufr chtěli dalších extra $20 (jakože nějaká taxa) a letadlo mělo 40 minut zpozdění. Naštěstí nadváhu jsem neměl. Kromě host rodiny za mnou přijeli i kamarádi se kterýma jsem strávil celý rok – udělali mi fakt radost a doufám, že je ještě někdy uvidím. Když jsem uviděl přistát letadlo, kterým jsem později letěl, bylo mi ještě divněji...



Na letišti v Missoule



Let byl v pohodě, stejně jsem zase půlku prospal (a úplně stejně jako před rokem jsem zase seděl vedle vrtule - to byl kravál a stejně jsem spal). V Seattlu jsem zůstal přes víkend, ale to teď přeskočím, a posunu se na 13. červen na 09.00 ráno. To jsem byl vyložen na letišti na konečnou cestu domů. Air France kiosek otevíral až v deset, takže jsem volal do Montany nebo se díval na devčata, která odbavovala pro Hawaiian Air. Mmm :D . Navíc se mi vybil Kindle, takže z čtení bylo taky hovno.

Až teda otevřeli i ten AF kiosek, šel jsem tam, že se odbavím. Dám tam kufr, usměju se abych předešel placení za nadváhu a čekám, kolik to teda váží. 23,2kg! To mi uznala. Pak došlo i na vážení příručního zavazadla. I s batohem. No to jsem se začal podruhé v životě fakt modlit (poprvé, když jsem se to všechno snažil do toho kufru narvat). 15,6 kg! Limit byl 12kg a já začal přemýšlet co mám jako do prdele dělat. Pak jsem si vzpomněl, že v batohu mám Coca Colu a řízky z chlebem, které jsem dostal na cestu (článek o těch imigrantech přijde :D). Po tom to bylo asi 13 kg, tak to že prej už jo. Řízky! :(

Kontrolou jsem prošel v pohodě... Jak jsem později zjistil, až moc v pohodě. Letadlo letělo asi v 13.50, tak jsem se zas nudil a měl hovno co dělat. Asi dvakrát jsem při chození dokola slyšel Češtinu.

Let do Paříže v pohodě, trošku jsem si pospal. Nad Británíí jsem zjistil, že jsem zapomněl odevzdat
kartičku I94. Výborně, už jsem si říkal, že všechno jde až moc v pohodě. Po tom celém desetihodinovém letu jsem byl víc než nažhavený na Francii a to jejich báječné Paris CDG airport, na kterém je vždy všechno výtečně zorganizované. Aby mi to nebylo líto, oběhl jsem si ho celé, abych sehnal pomoc s tou kartičkou. Nikdo mi (samozřejmě) nepomohl, tak jsem se na to vysral, a šel čekat na letadlo do Prahy. To mělo letěl v 11am , boarding začal už v 10.20.  Nahnali nás do autobusu, který nás měl dovézt k letadlu. Jen tato cesta trvala asi 15 minut,ke konci jsem si už fakt říkal, že nás vydrbali s letadlem a do Prahy pojedem po silnici. Aspoň jsem viděl celé letiště z venku. Let do Prahy jsem zas úplně celý prospal. Probudil jsem se až nad Prahou. Hezké je, že na letišti mají na hangáru velký plakát „Welcome to the Czech Republic“, takže to všichni z letadla vidí. Když už jsem si vzal kufr, ještě mě čekala celnice. Když ten chlápek viděl, že táhnu tunu krámů, zeptal se mě, odkud letím. Já jsem říkal z Paříže a kufr (který jsem blbě nastavil tou letištní cedulkou přímo na něj) říkal odněkud přes Paříž. Nakonec jsem to ukecal, i když jsem tam měl narvanou elektroniku a dokonce i cigarety (které jsem koupil na letišti v SeaTacu pro strýce). Pak jsem jel domů...

(To, že auta jsou tu strasně směšně malá a je tu provoz jak prase, o tom se radši ani nezmiňuju …)